Vchodový objekt
Fungoval jako hlavní vchod do tvrze pro osádku a vjezd pro zásobovací nákladní automobily.
Aby mohl plnit svůj úkol, byl vchodový objekt budován na odvráceném svahu, na místech skrytých před nepřátelským pozorováním, 500 až 1200 metrů od bojových objektů tvrze. Příjezdová silnice ke vchodovému objektu musela být v terénu vedena tak, aby nebylo z nepřátelského území možné sledovat přesuny záloh, či odstřelovat silnici přímou palbou.
Přestože vchodové objekty tvrzí ležely až za linií opevnění, bylo při jejich konstruování pamatováno i na to, aby se mohl objekt sám bránit proti napadení, například nepřátelským výsadkem. Pro zajištění bezprostřední obrany byly ve stropě objektu osazeny dva pancéřové pěchotní zvony vyzbrojené lehkými kulomety postřelujícími okolí objektu, které navíc bylo chráněno i dalšími zbraněmi instalovanými ve střeleckých místnostech pod betonem. Jejich výzbroj podle potřeby tvořily lehké a težké kulomety a nebo 47mm kanóny.
Mezi střeleckými místnostmi se v horním patře objektu nacházel kromě vchodu pro pěší i vlastní vjezd do tvrze, vysoký 3,25 a široký 3,5 metru, který měl být opatřen trojí uzávěrou. Jako první přehrazovala vchod dvoukřídlá mřížová vrata, která měla znemožnit přístup do objektu nepovolaným osobám a zároveň umožňovala v případě potřeby získat čas pro zavření padacích vrat.
Jako druhá následovala pancéřová, šest tun vážící, vrata měla zabránit střelbě nepřátelských zbraní do nitra tvrze a znemožnit vniknutí obrněných vozidel a tanků nepřítele do vchodového objektu. Vertikální pohyb vrat umožňovala dvojice protizávaží instalovaných v dolním patře objektu, která byla schopna vrata během 15 sekund samočinně zavřít a udržovat je ve visuté poloze.
Za padacími vraty se vstupní chodba lomí pod úhlem 135 stupňů, což mělo zabránit nepříteli ve vedení plaby přímo do nitra tvrze v případě, že by byla padací vrata otevřena nebo poškozena. Vzniklého ohybu chodby bylo vyuzito k osazení střílny lehkého kulometu, který měl z malé místnosti vedle překladiště chránit vchod tvrze. Za zalomenou částí chodby měla být umístěna čtyřtunová pancéřová silnostěnná zasouvací vrata, která se měla skládat ze dvou, ručně ovládaných, křídel zasouvaných do stran. I tento poslední uzávěr vstupu měl být plynotěsný a spolu s padacími vraty měl vytvářet ochrannou protiplynovou předsíň tvrze, v níž bylo možno v případě nutnosti provádět odmořování osob a vozidel zasažených bojovými chemickými látkami nepřítele.
Teprve za zasouvacími vraty se nacházelo prostorné překladiště, které spolu se vstupní chodbou tvořilo hlavní část interiéru vchodového objektu. Velikost překladiště byla závislá na předpokládaném množství munice, potřebném k plynulému zásobování objektů tvrze. V praxi byla překladiště velká až 16 metrů, tzn. že mohl být vykládán materiál současně až ze dvou velkých a tří malých nákladních automobilů. Nedílnou součást překladiště tvořila i chodba, oddělená od prostoru pro nákladní automobily železobetonovou stěnou opatřenou průchody, v níž se dovezený materiál překládal na vozíky úzkorozchodné dráhy.
V horním patře se kromě vjezdu, vchodu pro pěší a dopravní kanceláře nacházely též dvě střelecké místnosti, z nichž jedna sloužila jako tzv. hotovostní místnost, jejíž osádka prováděla kontrolu osob přicházejících do tvrze.
Dolní patro obsahovalo stanoviště velitele objektu, telefonní ústřednu, místnost pro dvě radiostanice, filtrovnu, ubytovnu mužstva, sklady munice a proviantu, WC s umývárnou a mechanismus padacích vrat.
Osádku vchodového objektu mělo tvořit 5 poddůstojníků a 20 vojínů, kterým měl velet důstojník v hodnosti poručíka pěchoty.
Dělostřelecký srub
Byly budovány pro vedení dalekých bočních paleb do prostoru nepřítele. Dělostřelecké sruby byly vždy jednostranné a jejich výzbroj měla tvořit baterie rychlopalných 10 cm houfnic vzor 38. Bezprostřední obranu srubu pak zajišťovaly dva lehké kulomety v pancéřových pěchotních zvonech a jeden či dva lehké kulomety v pomocných střílnách pod betonem.
Z důvodu skrytí před pozemním pozorováním nepřítelem a před možnýmn ostřelováním střílen hlavních zbraní přímou palbou na dlouhé vzdálenosti byly dělostřelecké sruby umísťovány vždy na odvrácených svazích.
Oproti pěchotním srubům je srub dělostřelecký mnohem větší a již na první pohled jej charakterizuje jeho protáhlý půdorys. Délka tohoto největšího pevnostního objektu se pohybovala kolem 48 metrů, šířka pak většinou nepřesáhla 16 metrů.
Výzbroj dělostřeleckého srubu tvořila trojice 10 cm kasematních houfnic vzor 38. Šlo o mimořádně kvalitní zbraň, vybavenou poloautomatikou, kterou vyvinuli v plzeňské Škodovce speciálně pro dělostřelecké sruby a dělostřelecké otočné věže. Pro houfnice byly do stěn osazeny pancéřové střílny, z nichž každá se skládala ze tří částí, které po smontování vážily přibližně 5700 kg. U naprosté většiny dělostřeleckých srubů byly všechny tři houfnicové střílny osazeny ve stejné výšce nad terénem.
Podstatnou část horního patra objektu tvořila střelecká místnost s houfnicemi, rozdělená odstupňováním stěn na tři menší střelecké místnosti umožňující pohodlnou obsluhu houfnice i manipulaci se střelivem. Pro každou houfnici mělo být ve tvrzi uskladněno 12000 nábojů uskladněných na třech různých místech. Část byla uložena v hlavním muničním skladu, další část v sálech v podzemí dělostřeleckého srubu v manipulačních skladech a třetí část byla uložena přímo u zbraně v tzv. příručním skladu. Vystřílené nábojnice měly být od dělových hlavní odváděny uzavřenými odpady do tří speciálních plynotěsných komor v dolním patře srubu.
Spojení srubu s podzemím a tedy i dopravu munice a dalšího materiálu umožňovala šachta se schodištěm pro pěší a dvěma nákladními elektrickými výtahy.
Kvůli maximální ochraně byla u dělostřeleckého srubu odkryta pouze stěna se střílnami hlavních zbraní. Ostatní stěny byly obloženy kamennou rovnaninou a opatřeny zemním náspem, který zajišťoval lepší splynutí objektu s terénem.Proti strmě dopadajícím dělostřeleckým granátům a leteckým pumám chránily střílny tzv. krakorce, které zároveň tvořily masku, znemožňující během leteckého pozorování zjistit směr palby hlavních zbraní. Ochrana houfnicových střílen byla zajištěna tři metry širokým a dva i více metrů hlubokým ochranným příkopem, který znemožňoval přístup ke střílnám. Před přímou palbou z větší vzdálenosti chránilo houfnicové střílny tzv. ochranné křídlo, ve kterém byla umístěna střílna lehkého kulometu k ochraně ochranného příkopu. Místa příkopu, která nemohl kulomet svou střelbou zasáhnout byla pozorována periskopy a chráněna granátovými skluzy, které tam byly svedeny od každé z houfnic. Na opačné straně, než bylo umístěno ochranné křídlo, ústil do příkopu před střílnami nouzový východ.
Osádku, které měl velet štábní kapitán dělostřelectva, měli tvořit kapitán, nadporučík, dva rotmistři, 18 poddůstojníků a 63 vojínů. K jejich ubytování sice sloužily ubikace v podzemí, ale část vojáků byla ubytována i přímo v dolním patře objektu. Tyto ubikace byly spojeny s horním patrem průlezy s kovovými žebříky, které umožňovaly zaujmout bojové postavení v co nejkratší době. Spolu s ubytovnami se v dolním patře nacházela i místnost velitele, sociální zařízení a filtrovna.
Dělostřelecká otočná věž
Tyto objekty tvořily nejdůležitější složku dělostřelectva každé tvrze. Jejich úkolem bylo vedení čelních paleb proti uskupení nepřítele. V případě potřeby byly schopné bránit i bezprostřední okolí pevnostního pásma vedením palby tříštivými granáty. Věže byly montovány na vyvýšeném místě, obyčejně poblíž topografického hřbetu tak, aby mohl být co nejlépe využit jejich 360 stupňový palebný vejíř. Vzhledem k jejich umístění se počítalo s tím, že budou vystaveny nejničivější nepřátelské palbě a proto byla odolnost věží zvýšena zesílením obvodových zdí objektu na 3,5 metru železobetonu.
Dělostřelecká otočná věž byla tvořena vlastní pancéřovou věží a železobetonovým objektem ve kterém byla věž osazena. Skládala se z pevné a pohyblivé části. Pevnou část tvořil předpancíř vyrobený z lité oceli zapuštěný až do hloubky 2,5 metru do stropu objektu. Tloušťka jeho stěn se pohybovala od 175 do 450 mm, čímž byla zajištěna spolehlivá ochrana před přímým zásahem dělostřeleckých granátů i leteckých pum. Pohyblivá část se skládala z pancéřové střelecké místnosti, výtahů na munici a protizávaží. Pancíř výsuvné části byl odlit z chromniklové molybdenové oceli o tloušťce 350 mm. Celá vež vážila 420 tun, přičemž 120 tun připadlo na pohyblivou část, 180 tun na pevnou část a 120 tun na proti závaží.
Výzbroj otočné věže tvořila dvojice 10 cm houfnic vzor 38, jejichž hlavně byly uloženy vedle sebe na společné lafetě. Technické parametry obou houfnic i způsob jejich zásobování střelivem byly totožné se zbraněmi dělostřeleckých srubů. Jinak byl vyřešen pouze odvod vystřelených nábojnic, které byly odváděny od zbraní pomocí šroubovitě stočené kovové trubice do zvláštní komory umístěné v blízkosti výtahové šachty pod dolním patrem objektu.
Otáčení věže, stejně jako její vysunutí a zasunutí zajišťoval elektromotor, avšak oba pohyby bylo možno v případě nouze provádět pomocí ručního ovládání. Elektrické vysouvání a zasouvání věže trvalo 7 vteřin, ručním pohonem pak přibližně 90 vteřin. Pohyblivá část se zvedala o 70 cm a v nejvyšší i nejnižší poloze byla jištěna čtyřmi závorami
Horní patro srubu tvořila vlastní pancéřová výsuvná a otočná střelecká místnost s houfnicemi.
Ve středním patře, pod střeleckou místností, bylo umístěno zařízení pro ovládání věže, výtah pro dopravu střeliva, stanoviště velitele a příruční sklad munice. Do středního patra ústila šachta z podzemí se schodištěm pro pěší a jednokabinovým nákladním výtahem.
V dolním patře byly umístěny filtry, ventilátory, pohybové a vyvažovací zařízení věže, WC s umývárnou a ubikací pro velitele a mužstvo. Pod dolním patrem byla zmiňovaná vzduchotěsná místnost, opatřená odsáváním, pro vystřelené nábojnice.
Osádku tvořil štábní kapitán dělostřelectva, dva důstojníci, dva rotmistři, 13 poddůstojníků a 36 vojínů.
Tvrzový pěchotní srub
Tvrzové pěchotní sruby navazovaly po stranách na linii izolovaných pěchotních srubů a tvořily většinou čelo tvrzí. Tvrzový pěchotní srub vychází z konstrukce izolovaného pěchotního srubu. Na první pohled však je patrná jeho mohutnost daná IV. stupněm odolnosti, která se projevuje zejména masivní stropnicí, poloměrem věží pro pancéřové zvony a sílou ochranné zdi diamantového příkopu. Stejně jako u izolovaných pěchotních srubů můžeme nalézt tvrzové pěchotní sruby oboustranné, jednostranné nebo dokonce zcela zapuštěné v okolním terénu se zbraněmi pouze pod pancířem. Snahou projektantů bylo, aby sruby co nejvíce splynuly s terénem a proto se často zapouštěly zasypávaly i týlové stěny srubů, které neměly střílny. Tvrzové pěchotní sruby se stavěly bez vchodu, což umožnilo zúžit půdorys ze strany nepřítele a snížit riziko dělostřeleckého nebo leteckého napadení. Vchod byl zásadně podzemím. Na povrch bylo možno vystoupit nouzovým východem ústícím z týlového patra do diamantového příkopu. Všechny vchody byly projektovány lomenou chodbou pod ochranou kulometné střílny. Týlové stěny srubu, které u izolovaných pěchotních srubů byly pod ochranou střílen na ochranu vchodu, byly buď zasypávány nebo chráněny granátovým skluzem a pozorovány stěnovým periskopem. Sruby byly často projektovány s třemi i čtyřmi zvony nebo kopulemi a jejich půdorys má tvar čtverce.
Zatímco u izolovaných pěchotních srubů bylo nasávání vzduchu řešeno přes vchod objektu u tvrzových objektů s chybějícím vchodem bylo nasávání řešeno buď zranitelnými ventilačními zvony ve stropnici objektu nebo později vyřešenou konstrukcí stěnového nasávání. Místo pro stěnové nasávání muselo být vždy chráněno buď granátovým skluzem nebo postřelováním z jiného srubu.
Izolovaný pěchotní srub
Izolovaný pěchotní srub je robusní železobetonová stavba budovaná s co největší efektivností v boji a maximálním bezpečím pro osádku. Střílny byly situovány tak, aby zbraně mohly vytvořit souvislou palebnou přehradu 500 metrů před a 300 metrů za sousední objekt. Byly navrženy minimálních rozměrů, vyrobeny z ocelolitinového materiálu. Směrem ven se stupňovitě rozšiřovaly; tzv. ozuby střílen měly zabránit vniknutí projektilu nepřítele do objektu. Zbraně byly uloženy do speciálních lafet tak, aby ze střílny vyčnívala pouze malá část hlavně.
Ze strany nepřítele byla čelní stěna kryta 4 metry silnou vrstvou skládaného lomového kamene, jež měla tlumit účinky zásahů dělostřeleckých granátů. Tato vrstva byla vysvahována hliněným záhozem, u paty až 20 metrů silným, který byl stejně jako vrstva zeminy na stropě oset trávou a plnil tak úlohu maskování. Pokud by útočník chtěl ohrozit hlavní střílny, byl nucen vstoupit do palebného vějíře zbraní objektu a jeho sousedů. Proti strmě padajícím střelám byly střílny a vchod objektu chráněny prodlouženou částí stropu, tzv. krakorcem.
Pod hlavními střílnami byl vybetonovaný ochranný, tzv. diamantový příkop, hluboký až 3 metry a široký až 2 metry. Příkop měl zabránit zasypání střílen zeminou při ostřelování a zabránit přilnutí nepřítele těsně ke zdi objektu a tím ohrožení střílen. Do diamantového příkopu vyúsťovaly granátové skluzy, kterými bylo možné spouštět ruční granáty do míst nezasažitelných ostatními zbraněmi, a odpadní roury od hlavních zbraní, čímž byl vyřešen úklid vystřelených nábojnic.
Vchod do objektu byl tvořen zalomenou chodbou, která zabraňovala přímé střelbě do objektu. Vstupní chodba byla uzavřena mřížovými dveřmi a za zalomením dále ocelovými silnostěnnými(30mm) dveřmi se střílnou, které byly plynotěsné. Podle odolnosti objektu následovaly i druhé silnostěnné(15mm) dveře.
Horní patro obsahovalo především střelecké místnosti, stanoviště velitele a telefonisty, pohotovostní zásobu munice, část ubikací a nádrže na vodu. Dolní patro pak obsahovalo strojovnu, filtrovnu, sklad proviantu, munice, ubikaci mužstva, sklad pohonných hmot, místnost zemní telegrafie, WC, umývárnu, sklad nářadí, granátů a osvětlovacích raket.
Každý objekt měl vlastní vrtanou nebo kopanou studnu, která byla hloubena ještě před vlastní stavbou objektu. V prostorách srubu byla rozvedena instalace vody a eletřiny, jejiž výrobu zajišťoval agregát poháněný vznětovým motorem, jehož odpadní teplo ohřívalo vzduch nasávaný za vchodovu mříží a ventilátorem hnaný přes filtrovnu.
Osádka pěchotního srubu byla tvořena průměrně 25 muži, kterým velel důstojník, nebo déle sloužící poddůstojník.
Dělostřelecká pozorovatelna
V případech, kdy pozorovací stanoviště tvrze nestačila plnit úkoly na ně kladené, byly budovány speciální pozorovatelny. Většinou byly budovány jako samostatné izolované objekty, nedaleko tvrze, na místech s co nejlepším výhledem. Toto umístění bylo výhodné zejména proto, že umožňovalo pozorování i v době, kdy by ostatní pozorovatelé ve tvrzových objektech byli během boje oslepeni mlhou, dýmem nebo výbuchy nepřátelských bomb a dělostřeleckých granátů.
Pozorovatelnu tvořil buď dvou a nebo třípatrový objekt vybudovaný ve III. stupni odolnosti, v jehož horním patře byl osazen šestistřílnový pěchotní zvon vyzbrojený lehkým kulometem, který měl zajišťovat blízkou ochranu pozorovatelny.
Ve středním patře se nacházel vlastní dělostřelecký pozorovací zvon, místnost velitele, kancelář pro počtáře dělostřelectva, telefonní ústředna, ubytovna části posádky a vchod chráněný lehkým kulometem.
Do dolního patra byla umístěna strojovna, filtrovna, sklad pohonných hmot, radiostanice, ubytovna pro zbytek osádky a studna. WC se nacházelo buď v dolním a nebo středním patře, dle kontrukčního řešení objektu.
Osádku pozorovatelny měl tvořit poručík dělostřelectva jako velitel, 6 poddůstojníků a 9 vojínů.
Podzemí tvrzí
Podzemí tvrzí tvořily systémy chodeb, tzv. galerií, různých profilů, které spojovaly vchodový objekt s ostatními sruby. Vlastní podzemí začínalo hned za vchodovým objektem hlavní galerií, na níž se postupně připojovaly filtrovna, strojovna, hlavní muniční sklad, dílny, sklady a kasárny. Z hlavní chodby pokračovaly odbočky pod jednotlivé pěchotní a dělostřelecké objekty, kde byly ukončeny šachtami se schodišti pro pěší a nákladními výtahy, jimiž se jednotlivé objekty napojovaly na podzemí tvrze.
Prvním sálem za vchodovým objektem je filtrovna. Ta byla napojena na ventilační potrubí ženoucí do podzemí vzduch nasávaný ve vchodovém objektu, který zde měl procházet protichemickými filtry. Po přefiltrování a ohřátí byl vzduch rozváděn dále do podzemí tvrze - do strojoven, skladů a kasáren. Povrchové objekty měly filtrovny vlastní a nebyly na centrální tvrzové filtrovně závislé.
Výrobu elektrické energie sloužící k pohonu většiny strojního zařízení a k osvětlení celé tvrze měly sloužit dieselelektrické agregáty vyrábějící střídaný proud o napětí 380V. Ty měly být umístěny ve strojovně v bezprostřední blízkosti filtrovny. Část strojovny sloužila k uskladnění pohonných hmot, nádrží na vodu a jako příruční sklad. V části druhé pak měly být umístěny čtyři agregáty o výkonu 80-200kW. Po transformování na potřebné napětí měl být právě odtud veden elektrický proud do jednotlivých objektů. Provoz drahých agregátů byl povolen jen v době války, a aby se v době míru zbytečně neopotřebovávaly, byla ke vchodovému objektu zbudována i elektrická přípojka z nejbližší civilní elektrické sítě.
Za strojovnou bylo prostorné překladiště vzniklé zvětšením profilu hlavní galerie. Z něj vybíhalo několi sálů, které dohromady tvořily hlavní sklad munice. Zde byla uložena zhruba polovina střeliva pro zbraně objektů a kompletní záloha munice pro celou tvrz. Pro každý druh střeliva byl určen ve skladišti zvláštní sál. Z bezpečnostních důvodů byly odděleně od muničního skladu uloženy ve zvláštních místnostech ruční granáty a osvětlovací rakety. Veškerá munice byla skladována v zaletovaných, vodo i vzduchotěsných bednách, což zaručovalo jejich dlouhou trvanlivost.
Pro urychlení překládky materiálu byla v prostoru překladiště zdvojena kolej úzkorozchodné dráhy a vybudována rampa, umožňující pohodlnou manipulaci se střelivem a dalším materiálem, která nijak neomezovala provoz v hlavní galerii.
Uprostřed hlavní chodby byly umístěny kasárny. Skládaly se z pěti velkých sálů, které byly cihlovými příčkami rozděleny na menší místnosti. V kasárnách sídlilo velitelství tvrze, velitelství dělostřelectva, byly zde ubytovny pro důstojníky a mužstvo. telefonní ústředna napojená na kabelové komory ústící do podzemí, radiostanice, stanice zemní telegrafie, kuchyně, ošetřovna s operačním sálem a malou nemocnicí, sprchy a sociální zařízení.
Trojice dalších sálů se nalézala v podzemí pod každým dělostřeleckým objektem. Ve dvou bylo umístěno manipulační skladiště munice a ve třetím pak sídlily kanceláře střelby, radiostanice a dělostřelecká telefonní ústředna.
Osvětlení tvrzového podzemí mělo být elektrické, avšak pro případ jeho poškození měly být všude už v době míru připraveny petrolejové lampy. Vytápění podzemních prostor mělo být prováděno předehříváním vzduchu nasávaného do tvrze za pomocí tepla získaného při chlazení motorů.
Všechny prameny nalezené během stavby byly svedeny do několika zásobních jímek, které pak sloužily jako studny, z nichž byly doplňovány nádrže s pitnou vodou, užitkovou vodou pro stroje a protipožární zařízení. V celé tvrzi byla vybudována pod podlahou galerií rozsáhlá kanalizace, aby nemohlo dojít mimo jiné k zatopení tvrzového podzemí.
V případě, že by se nepřítel zmocnil vchodového objektu, mohla osádka tvrze oddělit explozí stálého minového zařízení vchodový objekt od zbytku tvrze. Protože však byl po provedení této destrukce znemožněn odchod z podzemí, byly tvrze vybaveny nouzovými východy. Nejčastěji se nacházely v ochranných příkopech pěchotních a dělostřeleckých srubů, existovaly však i nouzové východy zřízené v odvodňovacích štolách, existovaly dokonce i nouzové východy tvořené zvláštní, dočasně zaslepenou, šachtou opatřenou stupačkami, která ústila na povrch do prostoru mezi tvrzovými objekty a byla dobře zamaskována proti případnému odhalení.