Paní Liselotta Nováková a její manžel Otto byli posledními chataři Lichtenštejnovy chaty na Králickém Sněžníku.
Mlhou do Brníčka
V roce 2014, kdy bylo paní Liselottě Novákové 99 let, vycházím v pátek 3. ledna, krátce po poledni, před dům, s sebou fotoaparát, nahrávací zařízení, a nasedám do auta. Společně s paní Marečkovou a panem Stodůlkou vyrážíme k Brníčku, kde paní Nováková žije. Já jedu na takovou návštěvu teprve podruhé. Tentokrát se chci pokusit zachytit vyprávění paní Novákové na zvukový záznam. Zažila toho opravdu hodně a často vzpomíná i na Lichtenštejnovu chatu, kde spolu s manželem strávili krásné čtyři roky života.
Auto rozráží mlhu a my nahlas přemítáme nad právě uplynulými Vánocemi. Nebyl žádný sníh. Shodujeme se, že Vánoce to byly pěkné, ale že bez sněhu to není ono. Spíše to vypadá na rychle se blížící jaro. Neuplyne ani tři čtvrtě hodiny a přijíždíme do Brníčka. Skrze vstupní verandu malého domku vcházíme do předsíně a ťukáme na dveře po levé straně. Potom opatrně bereme za kliku a vcházíme do kuchyně.
Přepnuto na češtinu
Mlhu jsme nechali před domem, zatímco v kuchyni nás vítá sluníčkově rozzářená paní Nováková. Má radost a nás všech je v malé v kuchyňce najednou plno. Postupně se však počáteční mumraj zklidní. Na stůl připravíme něco na zobání – tedy pro nás – na zobání ptákům jsme přivezli slunečnicová semínka. Do ledničky dáváme chladit láhev novoročního sektu. Nalijeme si kávu a konečně zasedáme ke stolu, abychom se dali do povídání.
Paní Novákovou zajímá všechno, co se děje kolem ní a nás to zajímá také. V zimě se z domu víceméně nedostane, a tak udržuje styk s okolním světem pozorováním okolí z oken, sledováním televize, denně čte noviny. Nejradši si ale povídá s návštěvami a telefonuje s přáteli – občas někoho vyvede z míry tím, že na něj spustí německy – právě totiž dotelefonovala s někým z Německa a zapomněla "přepnout". Pro čísla, na které volá, nepoužívá žádný adresář – má je totiž v hlavě.
Tenkrát v Hamburku
Upíjíme kávu, ukusujeme z buchty a povídáme. Ptám se, jak se paní Nováková seznámila s manželem. Bylo to v Hamburku. Paní Nováková (za svobodna Fräulein Kolgert) se totiž v Hamburku narodila, vyrůstala tam a vyučila se švadlenou. Pan Otto Novák se narodil v české rodině, která do Německa odešla za prací. Takových českých rodin bylo v Hamburku více, paní Nováková mluví o dvou tisících Čechů. V Hamburku se také budoucí manželé potkali na výletě se společnými přáteli. Padli si do oka, měli společné zájmy – "Šla bych s tebou až nakonec světa", popisuje paní Nováková, jak dobře si s manželem rozuměli. V roce 1939 se vzali.
Téměř celou válku mladí manželé prožili v Německu. Zažili leteckou bitvu o Hamburk v roce 1943. Operace Gomora, jak se této bitvě říká, trvala deset dní a bylo během ní shozeno více než 8 000 tun bomb. Spojenci kobercovými nálety vypálili 20 čtverečních kilometrů města. Zahynulo minimálně 40 000 lidí a 750 000 obyvatel Hamburku zůstalo bez střechy nad hlavou. Tehdy vyhořel dům, ve kterém Novákovi bydleli. Měli půlroční dceru Silvu a s tou se rázem ocitli na ulici. Naštěstí se jich ujali soucitní lidé a vzali je k sobě na byt. Paní Nováková na tehdejší časy vzpomíná, že lidé byli zalezlí jako myši v dírách. Organizované odchody do krytu se nekonaly, každý hledal první sklep, co byl po ruce, a snažil se zachránit si holý život. Jak úděsné to musely být zážitky, o tom vypovídá i fakt, že ještě po válce paní Novákovou dokázaly vylekat silvestrovské rachejtle do té míry, že před nimi běžela hledat úkryt.
"Vypadneme hned!"
Už v květnu roku 1945 se mladá rodina přestěhovala do Prahy. Protože se kolem ještě střílelo a Novákovi nechtěli riskovat nálet, odvezl pan Novák manželku s tehdy již dvěma malými dětmi na nějaký čas na venkov. V Československu se paní Nováková adaptovala velmi rychle – manžel jí našel zkušeného učitele a ten ji do půl roku naučil tak dobře česky, že jen málokdo tušil, že paní Lída (tak bylo počeštěno její jméno) nepochází z Československa. Postupnému začlenění do nového prostředí napomohlo i to, že ze začátku se Novákovi stýkali především s Čechy, kteří stejně jako oni přišli na konci války z Hamburku do Prahy. Manžel pak vybudoval malou speditérskou firmu, a tak se Novákovým nevedlo špatně. V roce 1948 však přišlo znárodnění a pan Novák o svůj podnik přišel. Poté oba manželé pracovali v sodovkárně.
Život v Praze však Novákovy neuspokojoval. Měli rádi přírodu. Hodně toho také spolu nacestovali coby výletníci po celé naší republice. O těchto cestách si paní Liselotte vedla deníky, které doprovázela vlastními kresbami. Když se při svých túrách dostali až na vrchol hory Králický Sněžník došlo ke zlomu: Na pana Ottu učinila krajina takový dojem, že prohlásil, že by zde chtěl žít, až bude v důchodu. Na to jeho paní zareagovala zcela rozhodně: "Vypadneme hned!" A stalo se. Novákovi opustili Prahu a začali pracovat jako lesní dělníci v okolí Starého Města pod Sněžníkem. To bylo v letech 1962–1964, bydleli tehdy na ubytovně. V roce 1964 se náhodou dozvěděli, že Lichtenštejnova chata na hoře Králický Sněžník hledá chataře. Neváhali. Na chatě potom Novákovi zůstali až do jejího zavření v roce 1968.
Ta výška
Na horskou boudu s pošramocenou pověstí přišli pan Otto s paní Liselotte právě včas. Chatařka, která zde byla před nimi, úroveň tohoto zařízení zrovna nepozdvihla. Jak lze číst v pamětních knihách, které na chatě Novákovi vedli, turisté často porovnávali předchozí chatařku s Novákovými: jejich předchůdkyně je nejednou uváděna jako "ta zlá paní", zatímco pohostinnost Novákových je bez výjimky oceňována. Právě v těchto zápisech však narazíme i na zmínky o "houbě", která ničí některé části chaty a se kterou se Novákovi snaží bojovat.
Sama paní Nováková vzpomíná na léta strávená na Lichtenštejnově chatě velmi ráda. Drsné podmínky manželům nevadily. Paní Nováková se ničeho nebála a na nic si nestěžovala. Ona si totiž nikdy na nic nestěžuje – je to pro ni příznačné. Vše brala a bere, jak to přichází. Co by jiného sužovalo, to ona odbývá smíchem: "Co má být? To jsme přežili", odpovídá na otázku, zda jim v tuhých zimách někdy nedošly zásoby. My se smějeme také – zejména když nám paní Nováková popisuje, jak si na cestu do sklepa vzala kyblík uhlí jen proto, aby ji zimní vánice neodfoukla do Polska... Vzpomíná spíš na to hezké. Na tu výšku – jak tam byly hvězdy blízko, přímo nad hlavou. Na to, jak s manželem udržovali přátelské vztahy s polskými pohraničníky a chataři, kteří k nim chodili na pivo a na kafe, jak bylo v chatě veselo a jak tam mívali na noc i více než 60 hostů. A kdo že tam nejvíce chodil? To je překvapení: "Enderáci", říká paní Nováková, tedy turisté z tehdejší Německé demokratické republiky.
Čtyři roky s batohem na zádech
Ptám se také, jak se na chatě vařilo. Často prý šlo o jídla z konzerv, ke kterým se na pánvi osmahla cibulka. K dispozici bylo jen to, co Novákovi zvládli přinést nahoru na vlastních zádech ze Starého Města pod Sněžníkem nebo ze Stříbrnic. Muselo se také počítat s nepravidelnou návštěvností – u většího množství čerstvých potravin hrozilo, že se zkazí. Co však chybělo na pestrosti jídelníčku, to Novákovi vynahradili upřímnou ochotou a milým přístupem k hostům, kteří se za nimi rádi vraceli.
A další provoz? Co se nezvládlo vynést v batozích, to přivezl koňský povoz, který přijížděl obyčejně jednou týdně. Pokud se týkalo stavebního materiálu na nutné opravy apod., tak s tím k chatě vyjela "vejtřaska" nebo "gazík". Topilo se dřevem a uhlím, hosté měli svá kamna přímo na pokojích nebo v podkrovní noclehárně. Elektřinu zajišťoval dieselový agregát.
Prokletá houba
Snad na každého, kdo Lichtenštejnovu chatu zažil, padne lítost, zmíníte-li se o tom, že byla v roce 1971 stržena. Nejinak je tomu u paní Novákové. U ní však o to více, že si někdy vyčítá, že snad k zavření chaty sama přispěla. Když se totiž nad Lichtenštejnovou chatou začala stahovat mračna, vyslal podnik RaJ (Restaurace a jídelny) své pracovníky, aby stav objektu zhodnotili. Paní Nováková jim tehdy ukázala vlhké místo vedle kuchyně, kde rostla houba (dřevomorka domácí). Jinak prý byla dřevěná konstrukce chaty celkem zdravá. Později měla být ona houba použita jako jeden z argumentů pro likvidaci chaty. Pravda byla nejspíš taková, že podnik RaJ, který již delší dobu neinvestoval do oprav chaty na Sněžníku, a naopak podporoval provoz chaty na Suchém vrchu, neměl zájem Lichtenštejnovu chatu dále provozovat. Než by ji udržoval a platil zde zaměstnance, radši ji nechal zlikvidovat a hledal k tomu vhodné záminky.
A léta běží
Když Novákovi odešli z Lichtenštejnovy chaty, zabydleli se na horním konci Heřmanic nedaleko Králík. Manžel Otto nejdříve pracoval v králické Tesle, ale do povědomí místních se Novákovi zapsali především jako pošťáci; zásilky po okolí rozváželi v motocyklu se sajdkárou – manžel řídil, paní Nováková mu seděla za zády, pošta byla uložena v sajdce.
Roky plynuly a manželé Novákovi přemýšleli, jak se vyrovnat se špatnou dopravní obslužností horních Heřmanic, až budou opravdu staří. Rozhodli se pro další stěhování. Osud je v roce 1982 zavedl do Brníčka u Zábřeha a zde již zůstali. Čekala je náročná rekonstrukce rodinného domku, ale místo si brzy zamilovali a byli v Brníčku velmi spokojení. Zde také paní Nováková žije dodnes. Ještě v devadesáti letech chodila každý den pěšky se svou fenkou Kačkou ke zřícenině hradu na kopci nad vsí, ale dnes musí dávat přednost spíše kolečkovému křeslu.
Krédo?
Paní Liselotte Nováková je člověk inspirativní. A nejen tím, že se dožila téměř sta let – spíše tím, jak se jich dožila. Nestěžuje si. Je spokojená s tím, co má. Život bere se vším, co s sebou nese. Říká, že myšlenkami bychom neměli ulpívat na nepříjemnostech, to nás šťastnými neučiní. Snažil jsem se z paní Novákové vymámit nějaké životní krédo, radu pro nás ostatní. Žádnou nemá – protože recept na svůj život si každý musí najít sám. Jenom snad jedna věc, ale to už jsme říkali: naučit se přijímat život takový, jaký je.
Na tváři paní Novákové hraje spokojený, poklidný úsměv, ale my začínáme tušit, že už je unavená. Stmívá se. Za chvíli pečovatelky přinesou večeři. Jestlipak to bude maso? Paní Nováková je totiž "masařka". Uklízíme nádobí, vracíme na místo staré fotografie a tentokrát i katalog domácí fonotéky; dnes jsme si totiž povídali třeba o tom, jakou hudbu Novákovi poslouchávali.
Loučíme se s příslibem další návštěvy a vyrážíme do tmy. Přemýšlím, jak zakončit tohle vyprávění a jakoby shůry, přesněji však z písně Bratří Ebenů, kterou poslouchám při psaní, přicházejí ta správná slova: "Tím vším ach unaven já zemřel bych už rád, kdybych tím nemusel – lásce sbohem dát". Takže paní Nováková, ať Vám vydrží láska k lidem a ke světu takovému, jaký je. Hodně zdraví a další léta!
Audioklipy z rozhovoru s paní Liselotte Novákovou. Ptali se Michal Kos a Ivana Marečková
Příchod na Lichtenštejnovu chatu
Novákovi a hosté
Zásobování
Hvězdy na Sněžníku
Kdo byli návštěvníci chaty
Vaření
Rychlé tempo
Zavření chaty
Ve vánici do sklepa
Zmije
Kolik hostů chatu navštěvovalo
Počasí
Konec rozhledny
Zhroucení noclehárny u chaty
Lavina